- Язык:
Чешский (Čeština)
- Автор:
Мария Марчанова(Marie Marčanová)
- Источник:
Ohnivý sloup (výbor z básní)
Niger
Нигер
Pod zbytečnou sítí všech délek i šířek
— to všecko je pro nudu vymyšleno —
jak pohozená větvička vinného keře
cos klikatě na mapě nakresleno.
A kolem jsou města, jak hrst vinných hroznů,
to Bussa i Gomba i Timbuktu — král,
už zvuk těchto slov mi tak příjemně zazní,
jak víření bubnů mne unáší v dál.
Však nevěřím, nevěřím, co kniha mi říká,
i tupost přec musí svou hranici mít!
Zde napsáno Niger. Ach, má královská řeko,
jak mohli tě lidé tak ponížit!
Jak slavné moře tečeš po Sudanu,
v kraj divokých písčin ženeš svůj proud,
a když se tvé vody blíží k oceánu,
břehů tvých nemožno dohlédnout.
Tvých obrovských hrochů růžové tlamy,
— jak pilíře mostu je každý z nich —
svým ocasem krokodil, plující zátokami,
šroub rozbíjí parníků zámořských.
Pro tebe, má řeko, a pro radost očím
jinou já mapu udělám,
jak tečeš, tak zlatou stuhu já stočím,
na zelený, něžný atlas ji dám.
Sem krvavé rubíny — nalevo dolů,
to kovových bůžků kraj divný a zlý,
kdo ve chmurných úžlabích Beniny schoval
je s lidskými lebkami, sloními kly?
Dál vpravo, kde Sokota husté jsou háje,
já položím smaragd a vzpomenu si
na široké, k lovu příhodné kraje,
a na volný lid a bohaté vsi.
A sem bledý opál rozmarných kmitů,
rudé i modré ohně jsou v něm,
tak často mi songajských rovin je líto,
kde sultán žil v domě hliněném.
A podivná perla místo mi značí,
kde Timbuktu, město střech zářivých jest,
že sup nad ním v údivu krouží a křičí,
když uprostřed pouště zří mimosy kvést,
i děvušky, dech jejich jak balsámu vůně
a každá je snědá a štíhlá jak stvol,
i fontány, sady a krvavé růže,
by věnčily mistry básnických škol.
Je Afriky srdce jen oheň a píseň,
a když se nám zjeví — dobře to znám
sny, které vyslovit nepodaří se,
tvůj, Afriko, vítr je přináší k nám!
— to všecko je pro nudu vymyšleno —
jak pohozená větvička vinného keře
cos klikatě na mapě nakresleno.
A kolem jsou města, jak hrst vinných hroznů,
to Bussa i Gomba i Timbuktu — král,
už zvuk těchto slov mi tak příjemně zazní,
jak víření bubnů mne unáší v dál.
Však nevěřím, nevěřím, co kniha mi říká,
i tupost přec musí svou hranici mít!
Zde napsáno Niger. Ach, má královská řeko,
jak mohli tě lidé tak ponížit!
Jak slavné moře tečeš po Sudanu,
v kraj divokých písčin ženeš svůj proud,
a když se tvé vody blíží k oceánu,
břehů tvých nemožno dohlédnout.
Tvých obrovských hrochů růžové tlamy,
— jak pilíře mostu je každý z nich —
svým ocasem krokodil, plující zátokami,
šroub rozbíjí parníků zámořských.
Pro tebe, má řeko, a pro radost očím
jinou já mapu udělám,
jak tečeš, tak zlatou stuhu já stočím,
na zelený, něžný atlas ji dám.
Sem krvavé rubíny — nalevo dolů,
to kovových bůžků kraj divný a zlý,
kdo ve chmurných úžlabích Beniny schoval
je s lidskými lebkami, sloními kly?
Dál vpravo, kde Sokota husté jsou háje,
já položím smaragd a vzpomenu si
na široké, k lovu příhodné kraje,
a na volný lid a bohaté vsi.
A sem bledý opál rozmarných kmitů,
rudé i modré ohně jsou v něm,
tak často mi songajských rovin je líto,
kde sultán žil v domě hliněném.
A podivná perla místo mi značí,
kde Timbuktu, město střech zářivých jest,
že sup nad ním v údivu krouží a křičí,
když uprostřed pouště zří mimosy kvést,
i děvušky, dech jejich jak balsámu vůně
a každá je snědá a štíhlá jak stvol,
i fontány, sady a krvavé růže,
by věnčily mistry básnických škol.
Je Afriky srdce jen oheň a píseň,
a když se nám zjeví — dobře to znám
sny, které vyslovit nepodaří se,
tvůj, Afriko, vítr je přináší k nám!