- Язык:
Чешский (Čeština)
- Автор:
Мария Марчанова(Marie Marčanová)
- Источник:
Ohnivý sloup (výbor z básní)
Útok
Наступление
Ten kraj, co mohl být rájem,
je ohnivých plamenů skrýš.
Jsme čtyři dny v útoku stálém,
my čtyři dny nejedli již.
Nám netřeba zemského chleba,
v ten divný a světlý čas,
to proto, že boží slovo
lépe než chléb sytí nás.
V těch krvavých týdnech právě
slepě a lehce jdem vpřed,
výbuchy šrapnelů, šavle
kmitnou se, ptačí jak let.
Křičím — a zvuk mého hlasu
jak měděný duní štít.
Já velikou myšlenku nesu,
ne, nezemru, musím žít!
Jak divě když kladivo buší,
vln mořských jak dunivý hrom,
tak zlaté srdce Rusi
v mé hrudi bije jak zvon.
Je sladko nám vítězství zdobit,
jak v dívčí vlas vplétat květ,
když v dýmu přes zákopů hroby
jdem za nepřítelem vpřed.
Jaká to podivná něha...
Jaká to podivná něha
v prvním svítání jitra,
v jarním tajícím sněhu,
ve všem, co zhynout má zítra.
Ve zlatookých nocích
Danta jsme spolu četli,
a v stříbrných kadeřích zimy
nám levantské růže kvetly.
Vstaň s prvním úsvitem denním,
vzdychej a raduj se skoupě,
z jara pros o políbení
děvčátko milé a hloupé.
Květy, jež trhal jsem v dětství
v zeleném dračím bahně,
kdo živé vás vidí kvésti,
kdo asi po vás teď sáhne!
Jest ještě svět v záři zlaté,
kam nesahá urážek příval,
bujných výrostků z Athén,
jichž smích při Euripidovi zníval.
je ohnivých plamenů skrýš.
Jsme čtyři dny v útoku stálém,
my čtyři dny nejedli již.
Nám netřeba zemského chleba,
v ten divný a světlý čas,
to proto, že boží slovo
lépe než chléb sytí nás.
V těch krvavých týdnech právě
slepě a lehce jdem vpřed,
výbuchy šrapnelů, šavle
kmitnou se, ptačí jak let.
Křičím — a zvuk mého hlasu
jak měděný duní štít.
Já velikou myšlenku nesu,
ne, nezemru, musím žít!
Jak divě když kladivo buší,
vln mořských jak dunivý hrom,
tak zlaté srdce Rusi
v mé hrudi bije jak zvon.
Je sladko nám vítězství zdobit,
jak v dívčí vlas vplétat květ,
když v dýmu přes zákopů hroby
jdem za nepřítelem vpřed.
Jaká to podivná něha...
Jaká to podivná něha
v prvním svítání jitra,
v jarním tajícím sněhu,
ve všem, co zhynout má zítra.
Ve zlatookých nocích
Danta jsme spolu četli,
a v stříbrných kadeřích zimy
nám levantské růže kvetly.
Vstaň s prvním úsvitem denním,
vzdychej a raduj se skoupě,
z jara pros o políbení
děvčátko milé a hloupé.
Květy, jež trhal jsem v dětství
v zeleném dračím bahně,
kdo živé vás vidí kvésti,
kdo asi po vás teď sáhne!
Jest ještě svět v záři zlaté,
kam nesahá urážek příval,
bujných výrostků z Athén,
jichž smích při Euripidovi zníval.