- Язык:
Чешский (Čeština)
- Автор:
Мария Марчанова(Marie Marčanová)
- Источник:
Ohnivý sloup (výbor z básní)
Rozhovor
Разговор
Když západ posledním svým paprskem se loučí,
jenž bleskne, skryje se a my nevíme kde,
pak duše vstane a jak náměsíčník bloudí
náměstím bez lidí, ve zpustlé zahradě.
Jest jejím celý svět — andělům, ptákům ani
nemusí závidět v tišině aleje.
Však tělo zlobí se, a jak se vleče za ní,
své stesky zamračeně zemi žaluje:
«Jak pěkně bylo by teď v kavárně, kde živo,
plynové jazyky kde syčí nad hlavou,
poslouchat zpěvačku, srkaje světlé pivo,
«La p’tite Tonkinoise» jak zpívá do davu.
Nad stoly vesele už poletují karty,
utišující lék všech k smrti znuděných.
Mně rozkoš působí hromádky peněz zlatých,
horkýma rukama když dotýkám se jich.
Jen považ, jak je mi, když s posedlou tou duší
jen hlasům smyšleným teď naslouchat bych měl,
na hvězdy dívat se, co zcela jednoduše
jak hrstku drobných Bůh po nebi rozházel.»
A země chvílemi jen soucitně si vzdychá,
a smůlou, travami a prachem zavoní,
o duši vzbouřené přemýšlí chvíli zticha,
o jejím vítězství — jak smířit tělo s ní?
«V můj klín se navrať zas, buď hlinou nebo jílem,
v močálu hlubině na chladném, kluzkém dně,
a místo vyhledej si od Něvy až k Nilu,
kde srdce umdlené si navždy oddechne.
Tvé oči, uši tvé navěky uzamčeny,
zpráchniví mozek tvůj, jenž soupeři se vzdal,
a jednou, ve zvíře či ve strom proměněný
vyrosteš ze mne zas, bys k žití znovu vstal.»
Jde duše stále vpřed, svůj osud hrdě nese,
jde k cílům vysněným, k svým polím zlatých žní,
a tělo ubohé vždy za ní rozběhne se,
když země zetlelá vábivé zavoní.
jenž bleskne, skryje se a my nevíme kde,
pak duše vstane a jak náměsíčník bloudí
náměstím bez lidí, ve zpustlé zahradě.
Jest jejím celý svět — andělům, ptákům ani
nemusí závidět v tišině aleje.
Však tělo zlobí se, a jak se vleče za ní,
své stesky zamračeně zemi žaluje:
«Jak pěkně bylo by teď v kavárně, kde živo,
plynové jazyky kde syčí nad hlavou,
poslouchat zpěvačku, srkaje světlé pivo,
«La p’tite Tonkinoise» jak zpívá do davu.
Nad stoly vesele už poletují karty,
utišující lék všech k smrti znuděných.
Mně rozkoš působí hromádky peněz zlatých,
horkýma rukama když dotýkám se jich.
Jen považ, jak je mi, když s posedlou tou duší
jen hlasům smyšleným teď naslouchat bych měl,
na hvězdy dívat se, co zcela jednoduše
jak hrstku drobných Bůh po nebi rozházel.»
A země chvílemi jen soucitně si vzdychá,
a smůlou, travami a prachem zavoní,
o duši vzbouřené přemýšlí chvíli zticha,
o jejím vítězství — jak smířit tělo s ní?
«V můj klín se navrať zas, buď hlinou nebo jílem,
v močálu hlubině na chladném, kluzkém dně,
a místo vyhledej si od Něvy až k Nilu,
kde srdce umdlené si navždy oddechne.
Tvé oči, uši tvé navěky uzamčeny,
zpráchniví mozek tvůj, jenž soupeři se vzdal,
a jednou, ve zvíře či ve strom proměněný
vyrosteš ze mne zas, bys k žití znovu vstal.»
Jde duše stále vpřed, svůj osud hrdě nese,
jde k cílům vysněným, k svým polím zlatých žní,
a tělo ubohé vždy za ní rozběhne se,
když země zetlelá vábivé zavoní.